Podíváme-li se na jakýkoliv sektor naší ekonomiky, nevyvolá to v nás zrovna moc nadšení. Všude, kam až naše oko dohlédne, se zdražuje, zatímco naše příjmy ani zdaleka tak rychle nerostou, a najít nějaký finanční produkt, do kterého by mohli střadatelé vložit peníze, aby se jim tyto dostatečně zúročily, je nadlidský úkol. A tak si už nějakou dobu utahuje kdekdo z nás onen zprofanovaný opasek, kdekdo si utrhuje od úst, a často ani to nemá žádoucí efekt. Protože jestli v něčem zaznamenáváme naopak pokles, pak je to počet těch z nás, kteří si stále ještě dokážou ze svých příjmů nějaké ty peníze i ušetřit.
Logicky nejsme s touto situací spokojeni, a o nadšení z ní už se teprve nedá mluvit. Jenže co s tím naděláme? Nic. Výroba, která za koronaviru stagnovala, se zase ze dne na den nerozjede, peníze, které jsme za pandemie často i zcela nesmyslně a hloupě projedli, nám dnes scházejí, a když se k tomu ještě přidá válka na Ukrajině a problémy v globální dopravě, je pochopitelné, že je zle.
Divíte se v takové situaci lidem, kteří nehýří spokojeností a optimismem, kteří daleko spíše skřípou zuby, pokud se jim tedy podařilo tyto doposud uchránit nebo mají naštěstí stále ještě zubaře a hromadu peněz na financování jeho služeb? Nedivíte se, že? A ani já se nedivím.
Jenže skutečností zůstává, že nespokojeností se takové problémy vyřešit nedají. Že nadávat, protestovat a dožadovat se po státu finanční pomoci nemá smysl.
A co naopak smysl má? Přece si víc vydělávat. Najít si lépe placenou práci nebo třeba další zaměstnání k tomu stávajícímu, daleko lépe zvažovat, za co budeme utrácet a co si momentálně odpustíme, a šetřit. Protože to je to jediné, čím si my lidé můžeme skutečně polepšit. Jiné řešení se nenabízí a ani se nabízet nebude. Aspoň tedy dokud máme tržní ekonomiku. Která má sice své nedostatky, ale je přesto bohužel tím nejlepším, co jsme mohli mít.
Kdyby jí totiž nebylo, kdyby u nás přetrval socialismus, měli bychom třeba nízké ceny, ale taky prázdné regály. A to by bylo ještě horší než to, co tu dnes máme.
