Člověk s vyřídilkou by asi jen těžko hledal slušný výraz, kterým by vyjádřil, kde naše ekonomika je a kam by při jejím stavu měli ti, kteří nás do toho dostali, jít. Pokud dnes na české zemi najdeme něco horšího než koronavirová omezení, pak je to přece právě finanční situace, do které jsme se dostali, respektive do které jsme byli dostáni.
Ekonomická situace v naší zemi nebyla snad nikdy tak zoufale vyhlížející, jak je tomu právě v dnešní době. My lidé si sice pořád ještě žijeme jako celek docela dobře, spousta lidí na celém světě by nám naši životní úroveň mohla závidět, jenže současně žijeme v zemi, která má po ekonomické stránce na kahánku. A my jako její občané tedy spolu s ní.
Vždyť si to jenom vezměme! Deficit státního rozpočtu, tedy peníze, které náš stát utratil, aniž by je měl, dosáhl už úctyhodných víc než 400 miliard korun. A závratný je i růst tohoto dluhu, který činil ještě v říjnu ‚jenom‘ 335 miliard korun. Ještě v žádném listopadu na tom nebyla naše Česká republika tak špatně, před rokem jsme dlužili ještě o šedesát miliard míň. A snad jenom exministryně financí Schillerová na tom nalézala něco pozitivního, a sice to, že je to menší dluh než původně plánovaných 500 miliard.
V letošním listopadu měl náš rozpočet příjmy 1,33 bilionu korun, o víc než čtrnáct miliard větší než před rokem, příjmy z daní včetně pojistného na sociální zabezpečení činily o 36,5 miliardy víc než loni. Avšak vzhledem k tomu, že veškeré výdaje rozpočtu ke konci listopadu dělaly 1,73 bilionu korun, o 74,3 miliardy víc, to není žádný důvod k optimismu.
A čím se předchozí vládnoucí kruhy podepsaly na rozpočtu a jeho zoufalém stavu? Třeba výdaji na boj s pandemií koronaviru, které dělaly od loňského března 478,2 miliardy Kč, přímá opatření vyšla na 305,7 miliardy Kč a daně z příjmů fyzických osob klesly o 40,7 miliardy.
A tak máme to, co máme. Míň než velké kulové.
